Základ je nemít strach

Někomu připadá lezení po čemkoliv jako bláznovství, jinému to přináší radost. A rozdíl mezi těmito dvěma pohledy je pravděpodobně jenom strach. Sportovní lezení ovšem může být jedním s nejbezpečnějších sportů vůbec a proto je škoda si k němu zavírat cestu dříve, než ho člověk pozná.


Pojďme si říct něco o lezení na stěně

Jedná se pravděpodobně o nejmladší disciplínu v lezení. A zároveň je disciplínou, která zaujala mnoho lidí na světě a přitáhla širokou veřejnost k lezení obecně. Hlavním důvodem bude dostupnost a bezpečné jištění. Dříve než se začaly stavět stěny umělé, bylo lezení po skalách a po horách považováno za určitý druh podivínství. Lidé kteří jej provozovali byli obdivováni a zároveň považování za hazardéry se životem.

V roce 1964 však pod vedením Dona Robinsona ve vestibulu sportovní univerzity ve městě Leeds učinili Briti první krok, který vedl k budování dalších a dalších umělých stěn po celém světě. Tehdy ve vestibulu univerzity postavili první stěnu, která byla složena z kusů kamene (tedy jakýchsi prvních chytů) zakomponovaných do stěny.První indoorovou komerční lezeckou tělocvičnu však postavili až v roce 1987 v Seattle pod názvem Wertical World. Nikde jsem se zatím nedočetl, kde byla postavena první stěna v ČR a kdo ji má na svědomí, ale zjistím to. :)

Dnes je lezení po stěně již natolik rozšířenou disciplínou, že je možné najít umělou stěnu skoro v každém městě. Střední školy jimy vybavují své tělocvičny, vysoké školy vlastní svou lezeckou stěnu snad bez výjimky a krom toho existuje mnoho komerčních lezeckých stěn, kam se může vydat kdokoliv, kdo má chuť lezení vyzkoušet nebo pravidelně trénovat svou kondičku, aby byl připraven na opravdové lezení.


image


Lezení na skalách


Lezení po skále je aktivita, která má v našem světě již dlouhou historii. Člověk od pradávna potřeboval zdolávat různé překážky, aby byl schopen dostat se pro potravu na místa, kam se jiní živočichové nedostali. Kromtoho neopomeneme-li fakt, že člověk je vlastně primát, je pro nás přirozéné lézt prakticky po čemkoliv, abychom získali potravu či bezpečné místo k odpočinku.

Dochované malby v číně z doby 200 let před naším letopočtem vyobrazují muže lezoucí po skalách. A z knih víme, že součástí vojenského vícviku římských vojáků bylo lezení přes sklanaté překážky také. Z pozdější doby stojí za zmínku jihoamerická kultura Anasazi, která ve skalním masivu dokonce vybudovala svá města.

Evropská kultura začala lezecké techniky rozvíjet na konci 19. století, kdy se začalo rozmáhat prozkoumávání nedostupných oblastí, zejména hor. V letech 1880 se lezení po skalách vyčlenilo z horolezectví jako samostatná disciplína a od té doby až do dneška, zažil tento sport neskutečný vývoj.


image

Když se lezení začalo dostávat ve zprávách mezi veřejnost. Jednalo se o fantastické zprávy o tom jak parta nějakých bláznivých lidí vylezla za několik měsíců na nějakou dominantní vysokou skálu, na kterou se před tím ještě nikdo nedostal. Hovoříme zhruba o letech 1920-1960 a o skalách v Alpách či Yosemitech. V té době se rozmohl styl lezení, kterému se říká "Aid climbing". Lezci soupeřili o to kdo se za rychleji dostane až na vrchol skály za využití obrovského množství materiálu, který navrtávali do skály a posunovali se metr za metrem vzhůru. V podstatě si lezci do skály natloukli žebřík, po kterém pak tahali pomocí lan materiál a zásoby, aby mohli v této činnosti pokračovat i několik měsíců.